Pojďte

na procházku

uvodni

Milujeme komfortní zónu

Moc ráda sportuju. Dlouho jsem se věnovala závodnímu plavání, do toho trochu turistiky, cyklistiky, běžek. Před několik lety jsem „z vlastního donucení“ začala běhat (netuším, jak mne to napadlo, ale jedním z mých snů bylo uběhnout půlmaraton. Což se dělá dost špatně, pokud neběháte. ?). Když mne nesouží zdravotní potíže, běhám třikrát až pětkrát týdně, v jakémkoli počasí, střídám terén. Rutina, zvyk, zábava. Hlavně zábava. Přesto… jsou dny, kdy se mi tak moc líbí na gauči, s knížkou v ruce. Nesnáším výmluvy a nerada posouvám termíny. V tu chvíli ale všechno moje dobré já je umlčeno a komfortní zóna na koni.

Překonávat sám sebe, má to, nebo nemá smysl?

Každý v životě dříve či později narazí na neznámou, nepříjemnou, složitou až nezvladatelnou situaci. Na takovou, na kterou se nedá připravit a kterou musí prožít (a přežít). Ač se nedá připravit na hloubku a rozsah vyvolaných emocí v plném rozsahu, určitě jsou lépe připraveni ti, kteří si menší složité situace již prožili a museli se s nimi vypořádat. Z tohoto pohledu je každý výstup z komfortní zóny přípravou na složitější životní situace a příhody.

Každý výstup z komfortní zóny sice přináší prvotní nejistotu, strach, možná i bolest, dosud nepoznané, vyvolávající další nejistotu (kterážto je tím hlavním pocitem, proč se podobným situacím snažíme vyhýbat). Mnohem důležitější pak ale jsou radost z vlastního překonání, získané sebevědomí ze zvládnuté situace, pozitivní překvapení, kde se ve vás všechny ty schopnosti vzaly. Celkový pozitivní dopad je výrazně vyšší (pokud jsme ochotni si ho připustit) než prvotní nejistota a nechuť činit.

Shromažďování drobných, kladných pocitů je navíc nezbytným tvořením zásob pro dny horší. Přisypávání dobrého a jeho hromadění tak napomáhá budování základy, o kterou se pak můžeme opřít, když dojde na životní eskapádu.

Vystupujte z komfortní zóny, stojí to za to!