Pojďte

na procházku

Wooden Desk

Když jsem nejvíc naštvaná

Jsem skrytý cholerik, na první pohled by to do mne sice nikdo neřekl, ale je to tak. Dřívější hlasité projevy vystřídalo úporné mlčení, v kombinaci s větší trpělivostí a obecně osobním posunem a uspořádáním hodnot mne většina situací, které mne dřív přiváděly k „šílenství“ nechává klidnou. Dokážu se jim i zasmát, neřešit, nebo je myslím ani nezaregistruju, neboť mi nepřijdou důležité.

Cholerickou výbušnost ale nelze jen tak poslat k ledu, pokud tedy připustím, že se ze mne nestane osvícený budhistický mnich. Takže když bouchnu, stojí to za to. Je to rychlý, prudký, ne zrovna slušnými slovy oplývající výlev.

To je ale extrémní poloha, kterou nezaujímám tak často. Mnohem běžnější je, že když se naštvu, mlčím.

Nejvíc mne totiž naštve, když se potkám s člověkem, který se chová přesně jako já. Jako moje horší část já. Zrcadlo. Rozčiluje mne, když na vlastní kůži cítím, jaké to je, když se chovám jako... Uvědomění si, co takovým chováním druhým lidem způsobuji, je příšerné. Nastartuje se tím koloběh, proč to dělám, proč se nenaučím chovat jinak a kolik lidí už si to „odneslo“.

Předvést v takový moment ještě cholerický výbuch, by bylo skutečně absurdní divadlo. A tak mlčím.

Zrcadlo říká úplně nejvíc. Když cítíte nejsilnější emoce, zastavte se v té vteřině a hledejte, co vás SKUTEČNĚ na té situaci tak zasáhlo. Dobrého nebo zlého, je to jedno, důležitá je síla. V obou případech zrcadlení funguje stejně – odráží vás. To, co na sobě nemáte rádi, stejně jako to, co na sobě obdivujete. Zastavte se a místo běžně spuštěných reakcí si ten moment prožijte a prozkoumejte, co je podstatou a co se sami sobě snažíte říct.