Pojďte

na procházku

uvodni

První krok - proč tak váháme

Říká se, že první krok je nejtěžší. Možná také platí, že o co běžněji se toto úsloví používá, o to více váháme a bojíme se vykročit do neznáma.

Víme, co chceme, ale jsme si nejistí.

Riskujeme víc zklamání sebe sama, když ten krok neuděláme. Co je horší, nést následky vlastního, chtěného rozhodnutí, ke kterému nás vede víra, odhodlání a chuť (změnit, ukončit, vypořádat se, objevit), co nejhoršího se může stát = neuspějeme. Nebo zůstat stát na místě a zbytek života si vyčítat, že jsme nezkusili to, po čem jsme prahli, naplňovalo nás a v co věřili? Je těžší přiznat si neúspěch (jako nejhorší možnou možnost, kterou si ale víc vsugerováváme, protože jinak je šance 50 na 50 a čím víc jsme na krok připraveni, tím víc se přirozeně zvyšuje šance na úspěch a přemýšlení o neúspěchu je bezpředmětné), nebo žít s výčitkami?

S oblibou kreslíme scénáře, co by kdyby a hlavě co by kdyby NE. Zamysleli jste se někdy zpětně, kolik všelijakých scénářů vzniklo a srovnali je se skutečností? Pravděpodobnost, že jste se při vykreslování trefili, je srovnatelná s výhrou v loterii.

Vezměte všechnu energii spotřebovanou negativním denním sněním. Bude toho možná tuna. Tuna pozitivní energie ROZHODNĚ vystačí na první tisíce kroků. Nebo tisíce prvních kroků. V každém případě přebije jakékoli drobné počáteční váhaní a nejistotu a vydoluje ve vás a na povrch přinese nadšení, odhodlání, jistotu ve správnost myšlenky i cesty.